Na toto téma bylo již napsáno mnohé a nechci se opakovat. Přesto bych ráda apelovala na ty naše kolegy, a to nejen ve zdravotnictví, kteří odborovou organizaci nemají, neuznávají. Mají obavy ji založit nebo prostě “však on to někdo nebo ono se to nějak udělá“, nebudu měnit smysl slova, ale i to se může stát…
O co jde. Byť mnozí pracují ve státních podnicích nehledě na soukromé organizace, zřízení odborové organizace bývá někdy černou můrou zaměstnavatelů. Proč? Pokud se jedná o státní zařízení, tak je třeba si uvědomit, že odboráři „kopou“ i za vedení podniku. Ale obecně, a to nejen v odborech, je nechtěné, aby někdo do vedení, nedej Bože do odměňování, viděl, nebo dokonce ještě i mluvil.
Již staré heslo praví, že „někdo je tažný, jiný chovný“. Ať si každý zamete před svým prahem. Aktivní odboroví činitelé zpravidla bývají lidé, a teď to „zavání samochválou“, kteří se snaží zlepšit lidem jejich pracovní mnohdy i životní podmínky. Lidé, kterým není jedno, jak druhý žije. Za svou práci mnohdy nesklízejí největší vděk, jak už to bývá. A když se jim něco podaří, tak naopak si někdy slávu připíšou jiní.
Ale není třeba vavřínových věnců. Co je třeba, aby odborová základna rostla? Protože nic více nepotěší předsedu odborové organizace než „pluk věrných“, který se rozrůstá.
Je až s podivem, jak některá vedení podniků, zařízení, vytvářejí atmosféru strachu: „Chceš založit odbory, založ, ale s námi se rozloučíš.“ Hůl na psa se vždy najde. Přesto, když neustále vzhlížíme k našemu vyspělému západu (nemyslím to pejorativně), tak bychom si mohli vzít příklad. Jakmile se tam lidem něco nelíbí, už stávkují. Zde, a to si přiznejme, máme obavy. Ale možná, že přichází doba, kdy obavy – ne obavy, bude třeba jednat. Protože nelze do nekonečna omlouvat lidskou chamtivost, snahu o ekonomické zajištění především sama sebe, ostatní ať se mají, jak chtějí, po nás potopa.
Druhým rysem, který odbory provází, je solidarita a pospolitost. Možná se mýlím, ale snad už se blýská na lepší časy. Někteří nepřestali, jiní se znovu scházejí tu na kávě, tu na sportovní či kulturní akci. Ano, musí být vždy nějaký nadšenec, a to nejen v odborech, který akci organizuje, nehledě na výsledek, ale s tím už počítá.
Co říci ke krátkému zamyšlení? Opakování matka moudrosti. Věřme, že začátek dobrý, konec ještě lepší. A hlavně postavme se nejen po boku vedení našich odborových organizací, ale především si uvědomme, že odbory jsou zde pro nás, bez nás smysl nemají aneb osvědčené mušketýrské “jeden za všechny, všichni za jednoho“. A nebojme se.
Budeme si sebe více vážit, když neztratíme svou hrdost, své názory a ideály.