Ještě v polovině minulého století byl nezdravotnický pracovník v léčebném, sociálním nebo lázeňském zařízení naprostou výjimkou. Pracovali tam pouze administrativní zaměstnanci a obecní údržbáři, kteří se starali o běžný provoz budov. Pouze v tehdejších špičkových zdravotnických zařízeních typu fakultních nemocnic nebo ve specializovaných ústavech s výzkumným programem pracovali techničtí odborníci, většinou však jako externisté. Ale i oni byli často profesí lékaři s technickou erudicí. Na RTG pracovišti jsme se mohli setkat s technikem, který udržoval přístroje v chodu a vyvolával RTG snímky…
Od šedesátých let 20. století spolu se všestranným rozvojem techniky a s příchodem nové techniky, nových technologií, diagnostických i léčebných metod, vyvstala potřeba zapojení nezdravotnických pracovníků do této oblasti. Nejprve jen ve formě občasné spolupráce lékařských pracovišť a externích spolupracovníků, později postupným zaměstnáváním kmenových zaměstnanců – zejména techniků – na příslušná zdravotnická pracoviště. Markantním příkladem úzké technické a lékařské spolupráce byla činnost lékařských fakult, kde na jednotlivých ústavech začali pracovat specialisté z nelékařských oborů, od dělnických profesí až po inženýry. Tady vznikaly mnohdy unikátní lékařské přístroje a byly vyvinuty nové diagnostické a terapeutické metody.
S jejich rozvojem došlo k potřebě stále častější přítomnosti technického personálu na zdravotnických pracovištích. Ten zajišťoval správnou přípravu technických zařízení, například cejchování a testování přístrojů, ale také jejich případný servis nebo opravy a často i asistenci při obsluze zařízení v průběhu činnosti. Ukázalo se, že je efektivní, když technický pracovník je trvalou součástí zdravotnického personálu na zdravotnickém pracovišti. Tento moment lze považovat za vznik multioborových pracovních týmů, které jsou dnes běžnou praxí téměř ve všech zdravotnických zařízeních.V nich postupně rostl počet technických pracovníků a začaly vznikat i specializovaná technická oddělení, která mohla být vybavována příslušnými odborníky a potřebnou servisní technikou.
Opravdový rozmach a průnik nezdravotníků do oblasti zdravotnictví, sociálních služeb i lázeňství nastal s rozvojem výpočetní techniky. Ta znamenala kvalitativní průlom ve zdravotnické technice i při ostatních činnostech zdravotnických zařízení. Hromadně vznikala výpočetní střediska, která zpracovávala nejen administrativní data, ale také data analytická, výstupy z laboratoří, statistická data a mnohé další. S rozvojem výpočetní techniky, zejména s jejich miniaturizací a cenou personálních počítačů, se z centrálních výpočetních středisek postupně stěhovala tato technika na příslušná pracoviště a k jednotlivým pracovníkům, včetně zdravotnických. Tato technika je dnes všudypřítomná, a tak se pracovníci zabývající se informačními technologiemi stali nedílnou součástí týmů ve zdravotnictví.
Statisticky lze doložit, že v současné době pracuje v oblasti zdravotnictví téměř 25 % zaměstnanců nezdravotnických profesí!
Pro představu lze uvést jejich přehled, ovšem bez nároku na úplnost, protože mnohde pracují naprosto specifičtí specialisté a některá zdravotnická zařízení zajišťují některé činnosti dodavatelským způsobem:
Management:
– Ředitel – statutární zástupce
– Technicko provozní náměstek
– Ekonomický náměstek
– Podnikový právník
– Technici BOZP
– Pracovníci požární ochrany
– Inspekční pracovníci – revizní technici VTZ
– Pracovníci kontrolního oddělení – int.auditoři
Pracovníci personálních a ekonomických oddělení:
– Personalisté
– Ekonomové
– Účetní
– Ostatní referenti–cestovní účty, MTZ, sklady…
Pracovníci technických oddělení:
– Údržbáři:
– Kovoúdržba
– Elektroúdržba
– Stavební údržba
– Instalatéři
– Vzduchotechnika
– Chlazení a klimatizace
– EPS + UPS
– Další dělnické profese:
– Truhláři
– Čalouníci
– Sklenáři
– Lakýrníci
– Zahradníci
Pracovníci obslužných provozů:
– Kuchyně:
– Kuchaři
– Pomocný personál
– Prádelna:
– Dělnice
– Švadleny
– Doprava:
– Řidiči sanitek
– Řidiči nákladní dopravy
– Závozníci
– Řidiči – referenti
– Řidiči „vozíčkáři“
– Automechanici
– Úklid:
– uklízečky
– obsluhy uklízecích strojů
Nezdravotničtí pracovníci zdravotnických a laboratorních provozů:
– Technické obsluhy lékařských přístrojů:
– RTG, CT, PET, kardiostimulátory apod.
– Obsluhy laboratorních přístrojů:
– Analyzátory, váhy, generátory izotopů apod.
– Pracovníci povinní z Atomového zákona:
– Fyzici
– Jiní odborní pracovníci – JOP
– Pracovníci v lékárnách:
– Lékárníci
– Lékárničtí laboranti
Další nezdravotničtí pracovníci:
– Chemikové
– Vodohospodáři
– Ekologové
– Energetici
– Metrologové
– Pracovníci ostrahy
Specifika spolupráce zdravotníků a nezdravotníků
Z uvedeného výčtu profesí je zcela zřejmé, že pro správné a efektivní fungování zařízení jsou všechny profese potřebné, a hlavně je nezbytná koordinace jejich činnosti. Na tom závisí výsledek práce celého týmu.
Po roce 1989 začal u nás trend zajišťování nezdravotnických služeb prostřednictvím tzv. „outsourcingu“, tedy nákupu služeb od externích dodavatelů. Ten měl zajistit snížení provozních nákladů zdravotnických zařízení, snížení počtu vlastních zaměstnanců a zkvalitnění služeb a nezdravotnických činností. Brzy se ale ukázalo, že většinu činností je výhodnější zajišťovat vlastním personálem, který „svoje“ zařízení dobře zná, dlouhodobě s ním pracuje a má zájem na jeho správném fungování. Zná dobře i požadavky spolupracovníků – svých kolegů – i mnohdy specifické podmínky na pracovišti. V neposlední řadě je vlastní zaměstnanec nepochybně i levnější.
Ve velké většině případů je dodavatelský způsob poskytování služeb přímo nepoužitelný. Je to zejména tam, kde se jedná o přímou spolupráci se zdravotníky, ať už s lékaři, středním zdravotnickým personálem nebo v laboratořích. A tady už nastupuje systém „týmové spolupráce“, kdy se na jednom pracovišti při plnění konkrétního úkolu setkávají pracovníci různých profesí, kdy jeden bez druhého nemůže úkol splnit ani dokončit. Tady už jsou si všichni členové týmu rovnocennými partnery, kterým jde o společný cíl.
Tím cílem je bezesporu a na 1. místě kvalitně obsloužený pacient.
Tomuto cíly by měla být podřízena veškerá činnost lékařského i nelékařského personálu ve zdravotnickém, sociálním i lázeňském sektoru. Pacient je totiž tím nejzranitelnějším článkem v řetězci diagnostickém i terapeutickém. On přichází do systému oslabený, s obavami o svoje zdraví nebo život. Mnohdy nemá ani šanci vyjádřit nahlas svoje pocity, obavy, přání nebo odpor. Je tedy po této stránce značně znevýhodněn a všichni zaměstnanci, kteří s ním přicházejí do styku, by si to měli v každém okamžiku uvědomovat. Z těchto aspektů vyplývají specifika práce všech zaměstnanců zdravotnických zařízení.
Na prvním místě jsou jistě zásady lékařské etiky, které se však týkají nejen lékařů, ale všech zaměstnanců, kteří s pacienty přicházejí do styku. Ve všech zařízeních jsou dnes běžné tzv. etické kodexy, zásady práv pacientů nebo i kodexy práv dětských pacientů, vycházejících z obecných zaručených práv podle Základní listiny práv a svobod občanů. U dětí je dodržování těchto zásad obzvláště důležité, protože dětští pacienti jsou ještě citlivější než pacienti dospělí. Oni do určitého věku nejsou schopni posoudit, co se s nimi děje. Proto je dnes běžné, že zdravotnická zařízení umožňují pobyt rodičů společně s dětmi po celou dobu jejich hospitalizace. I rodiče jsou ve stresu z obav o svoje děti, a proto i k nim se musí chovat personál se zvláštními ohledy.
Ale zpět k nezdravotnickým pracovníkům:
Při vykonávání svojí profese ve zdravotnickém zařízení se všichni zaměstnanci určitě setkávají s pacienty nebo jejich doprovodem. Oproti jiným běžným prostředím je to zdravotnické hodně specifické. Specifické tedy musí být i chování a jednání. Je naprosto nezbytné, aby i nezdravotnický personál dodržoval zásady výše zmíněné lékařské a zdravotnické etiky, ale také veškeré zásady společenského styku, slušnosti a také přísná hygienická pravidla.
U zdravotnického personálu je běžné nošení uniformy, mnohdy podle druhu a barvy rozlišující profesi. Obdobné je to například u pracovníků úklidu. Problém mnohde nastává u ostatních profesí, zejména u obslužných profesí, kde mají pracovníci tendenci nosit běžné pracovní nebo civilní oblečení. Pokud se takoví zaměstnanci dostanou do styku s pacienty nebo jejich doprovodem, může to vyvolat nežádoucí odezvu spojenou s negativními pocity. Jistě se dovedeme vžít do role nemocného, který se v průběhu pobytu v léčebném zařízení setká na vyšetřovně nebo na pokoji se zaměstnancem například v montérkách…
Je to jistě pocit nepříjemný a určitě v nás nebudí velkou důvěru ve zdravotnické zařízení, které zmíněné zásady nedodržuje. A přitom stačí velmi málo, abychom těmto situacím předešli.
Z praxe je známo, že nejde o zanedbatelný problém. Vedoucí zaměstnanec musí u svých podřízených zaměstnanců důsledně vyžadovat, aby na zdravotnická pracoviště, kde se mohou setkat s pacienty a zdravotnickým personálem, nosili minimálně bílý plášť s čitelnou a viditelně upevněnou jmenovkou, vhodnou pracovní obuví a dalšími atributy, které je jednoznačně označují jako personál zdravotnického zařízení.
Pro nezdravotníky momentálně pracující na zdravotnickém pracovišti platí nepsaná, ale důležitá zásada, že před každým vstupem na takové pracoviště se předem ohlásí „odpovědné osobě“ tohoto pracoviště, se kterou dohodne veškeré okolnosti svého pobytu na pracovišti, včetně vymezení doby, místa a druhu činnosti, kterou bude vykonávat. Dále platí, že má vždy přednost činnost zdravotnická, pokud se nejedná o odvracení mimořádné události, požáru nebo nebezpečí úrazu.
V praxi se u plánovaných prací například na technickém zařízení zdravotnického pracoviště využívá tzv. sanitárních dnů, kdy je pracoviště mimo běžný provoz a provádí se údržba, úklid nebo desinfekce. To mnohdy vyžaduje od nezdravotnického personálu velkou míru přizpůsobení se těmto podmínkám, i za cenu přesčasové práce nebo práce mimo stanovenou pracovní dobu. Pro tyto profese lze využít také institut „pružné pracovní doby“.
Na druhé straně činnost nezdravotnického personálu předpokládá od zdravotníků velkou míru pochopení pro jejich práci a vzájemnou toleranci. Ukazuje se, že nejsilnějším motivem pro dobrou spolupráci všech profesí je společný cíl a vědomí nezastupitelnosti a důležitosti všech členů pracovního týmu. Je věcí nejen řídících pracovníků, ale také všech členů týmu, aby tuto filozofii přijali za svou a také se jí důsledně řídili.
S tím ovšem souvisí i rovnoprávnost v hodnocení a odměňování členů pracovních kolektivů. Současný stav v této oblasti je dlouhodobě nevyvážený a často se v praxi stává, že členové specializovaných týmů, pracujících na stejném úkolu, kteří mají vzdělání i praxi na stejné úrovni, ale v jiném oboru, jsou odměňování diametrálně odlišně, a to někdy i o více než 30 % tarifních platů (ve veřejné státní sféře). V akciových společnostech je tomu obdobně! Nerovnoprávnost odměňování vyvolává mnohdy nedobré vztahy na zdravotnických pracovištích a nepřispívá k dobré pracovní atmosféře.
Nezdravotničtí zaměstnanci ve zdravotnictví, sociálních službách i v lázeňství totiž musí splňovat nejen svoje odborné předpoklady, včetně specializační přípravy pro výkon povolání, celoživotního dalšího vzdělávání, ale také musí průběžně plnit požadavky, které jsou specifické pro zdravotnictví. Tito zaměstnanci se stejně jako zdravotníci musí podřizovat předpisům hygienickým, radiologickým, biologickým, infekčním a dalším. To je staví na stejnou úroveň se zdravotníky.
Proto sekce nezdravotnických pracovníků při výkonné radě OSZSP ČR dlouhodobě usiluje o sjednocení označení zdravotníků a nezdravotníků pod jednotný pojem „Pracovníci ve zdravotnictví“ s dopadem i do oblasti odměňování.
Příspěvek byl přednesený na konferenci Zdravotníci + nezdravotníci = tým, která se konala 27. 3. 2014 v Praze.