Řeklo by se léto, okurková sezona. Ale ne v Česku. Nečasova vláda padla, za vším hledej ženu, říká staré dobré přísloví a vidíte, funguje. Na svržení vlády se chystal prezident Zeman, práce mu byla zjednodušena, mohl se soustředit na hrátky se jmenováním překlenovací vlády a s politickými stranami.
Premiér Rusnok sestavil vládu úředníků, odborníků ve velmi krátké době, programové prohlášení mohlo projít všemi politickými stranami, ale proč? Politici jsou zodpovědní a volají po demokratických principech. Byly připraveny jak pravice, tak levice vzešlé z demokratických voleb, aby se ujaly kormidla v parných vodách politického šílenství.
Mezi tím se národu předhodil výlet Ivety Bartošové do Itálie v přímém přenosu. V politice byla připravena koaliční pravicová většina 101 hlasů v Poslanecké sněmovně. Premiérkou by měla být paní Němcová, pravicová vláda se pochlapila a předsunula její vhodnou tvář. Jenomže vyjednávání trvala dlouho, byla vedra, před kamerami se střídali šéfové pravicových stran, aby ujistili národ o jednotě, ano všichni poslanci přijedou na hlasování a nedají důvěru Rusnokově – Zemanově vládě, ano všichni jsou jednotní, ano podporují paní Němcovou.
V té době se vrátila Iveta Bartošová, která nevěděla, na jakou stranu se přidat. Macura, nebo Rychtář? Proč se nepřidá na svoji stranu, nechápu.
Sociální demokracie byla také připravena přijmout nabídku na sestavení vlády a byla připravena i přijmout vládu premiéra Rusnoka, a to po vnitrostranické diskusi.
Tak nastalo slavné hlasování o důvěře – nedůvěře Rusnokově vládě. Po masáži o 101 se stalo pro někoho nečekané: někteří z pravicové koalice nedodrželi slovo, změnili názor a nehlasovali, v některých se pohnulo svědomí. Tím padla 101 pravice. Co dál? Měla by šanci levicová vláda sestavená předsedou Sobotkou? Asi ne, premiér Rusnok ji nazval hvězdnou pěchotou. Pro připomenutí tomu, kdo neviděl Superstar, hvězdná pěchota jsou ti pro legraci národu. Premiér Rusnok to řekl pod tíhou posledních dnů a horka a sociálním demokratům se omluvil. To je chlapské.
Nyní již nebude vládu sestavovat ani současná pravice, ani současná levice. Premiér Rusnok povede vládu v demisi a my budeme čekat na nové, předčasné volby. Možná poslanci nezmění názor, možná se na nikom neprojeví letní únava z horka a dodrží slovo a sněmovnu rozpustí, předčasné volby se budou organizovat, ale jak říkám, možná, možná také ne.
My se možná opět dočkáme něčeho tak nechutného, jako byl v minulé kampani klip Oslov bábu, oslov dědka. Jen jsem zvědavá, čím nás, babky a dědky, kdo bude strašit.
Předvolební období by mělo být krátké, intenzivní, budeme se rozhodovat podle volebních programů stran. A doufat, že vyhraje strana nejen nakloněná spravedlnosti, solidaritě, udržitelnosti veřejných služeb, zaměstnanosti a dialogu se sociálními partnery, ale bude to strana, jejíž zástupci budou schopni nejen mluvit a slibovat, ale i konat.
Iveta Bartošová bojuje se závislostí. Písničky Ivety jsou líbivé, citlivé. Kdysi velmi hezké a milé děvče se dostalo do svízelné situace, neuneslo tíhu života a vyrovnává se s ním po svém, k tomu jí sekundují dva „gentlemani“ a bulvár. Neuznávám fotky Ivety a její zesměšňování na sociálních sítích, ukazuje to na necitlivost, frustraci a morální otupělost společnosti. Škoda, že nemají děti právo zakázat mediální kampaň nemocných rodičů. Ivetě a jim podobným držme palce na uzdravení. Vykolejení z normálu může potkat každého z nás.
Proč o Ivetě? Protože podle sociologického výzkumu nás, veřejnosti, veřejnost zajímá její osud více než politika, než osud veřejných služeb. Na kauze IB je vidět, jak je těžké se rozhodnout pro jednoho nebo druhého pána ochránce. Kdo pomáhá, kdo ubližuje, kdo se zviditelňuje?
Bylo by nefér se utápět jen v problémech, které se na nás z médií sypou, jedna kolegyně mi řekla, že občas nepozná, kdy v televizi začíná krimiseriál, začínají zprávy a následuje horor. Seriál Nagyová, Bartošová odvádí pozornost od problémů v našich resortech.
Problémů máme více než dost, na ministerstva, kraje, zaměstnavatele se obracíme stále s požadavkem na řešení. Naše odborářská solidarita existuje, ale my si ji seriálově nepopisujeme, neumíme a nechceme tomu dát tu správnou dramatičnost, což je škoda.
Mohli bychom si vyměnit zkušenosti a radost z pozitivních úspěchů. Například v jedné organizaci upravili náplně práce a zvýšili mzdové základy, v jedné odstranili diskriminaci z důvodu věku a zvýšili mzdové základy, v jedné přiznali mimořádnou odměnu poté, co jim byla předložena finanční analýza.
Škoda, že jsou naši odboráři příliš skromní, což je pravda. Ale je také hořkou pravdou, že se nechce na jednotlivá zařízení poukazovat. Často slýchám: hlavně nás nejmenujte, to by vedení nepřežilo a my, zaměstnanci, bychom už nic nevyjednali. Držím basu a nejmenuji, ale jako stálý optimista věřím, že se bude dialog rozvíjet a ne zašlapávat.
Přeji krásný zbytek léta, jdu se mrknout na stránky, jak si stojí poslanec Rath a redaktorka Drtinová. O financování veřejných služeb tam nebude asi nic.