V úterý 27. března protestovali před Ministerstvem zdravotnictví formou happeningu zdravotníci, pacienti a zdravotně postižení, kteří nesouhlasí s finální podobou návrhu vyhlášky o místní a časové dostupnosti zdravotní péče. Připomínky podané ve vnitřním a vnějším připomínkovém řízení byly akceptovány jen v minimálním rozsahu. Státem, respektive pojišťovnami, garantová vzdálenost do nemocnic, ale i k praktickému lékaři nebo specialistovi, má být nepřiměřeně velká.
Uklidňujícím tvrzením ministra Leoše Hegera, že jde o pouhé maximální hraniční limity a síť bude ve skutečnosti mnohem hustší, po zkušenostech s pojišťovnami věří málokdo. Určitě nedojde k takto rozsáhlé redukci zdravotnických zařízení a ambulancí okamžitě, ale dá se očekávat, že vinou nedostatku financí budou velmi reálné brzké snahy zdravotních pojišťoven v příštích letech poskytovat pouze to, co jim nařizuje zákon (v tomto případě vyhláška).
Na závěr zmiňované březnové kce byl zástupcům Ministerstva zdravotnictví předán dopis s připomínkami a výzvou k jednání o konkrétní podobě vyhlášky. Po měsíci čekání a dalších e-mailových výzvách se ale neozval nikdo. Ministra zdravotnictví Leoše Hegera nejspíš názory pacientů vůbec nezajímají… Pouze v médiích jsme se mohli dočíst, že vznikne jakási další nová verze, ale kdy a kdo se na ní bude podílet, se neví. Ostatně ani Česká lékařská komora neměla šanci své připomínky uplatnit.
Netrpělivost, rychle ubíhající čas a především obavy o budoucí zajištění dostupné péče donutily výše jmenované k radikálnějšímu prosazení požadavků. Svaz pacientů ČR, Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR a Národní rada osob se zdravotním postižením se odhodlaly k dosud nezvyklé akci – „okupaci“ Ministerstva zdravotnictví. Uskutečnila se ve středu 25. dubna 2012 a podpořit ji přišli také členové ProAltu. Základním požadavkem bylo buď přímo na místě projednat s ministrem podobu nové vyhlášky nebo získat termín jednání v co nejbližší době.
Akce pod názvem Pane ministře, mluvte s námi! byla avizována několik dní dopředu i v médiích. Dokonce shodou okolností bylo tento den zrušeno jednání parlamentu a ministr Heger měl volný čas. Přesto se odmítl s asi 50 přítomnými setkat. Postižení a těžce nemocní lidé mu nestáli ani za pár minut času. Hned při zahájení akce sdělil tiskový mluvčí médiím stanovisko ministerstva. Bylo asi v tomto duchu: „Nátlakové akce neuznávám, s lidmi, co se chtějí jen zviditelnit, se scházet nebudu…“.
Účastníci protestu se přesto nevzdali. Obsadili vestibul budovy, rozvinuli transparenty, hovořili mezi sebou a také s přítomnými novináři o svých požadavcích a hrozbách připravované vyhlášky, k dispozici bylo občerstvení a hudební doprovod. Vytrvale se několik hodin skandováním dožadovali přítomnosti ministra zdravotnictví. Neúspěšně. Přesto více než polovina účastníků byla rozhodnuta vytrvat až do večerních hodin a absolvovat vyvedení z budovy za asistence policie a médií. Teprve odhodlanost přítomných a zprávy v médiích, že lidé na vozíčku a o berlích mají být násilně vyvedeni z budovy, přesvědčily pravděpodobně ministra Hegera, aby mezi protestující dorazil.
Asi tady nedokážu popsat nepřátelské chování Leoše Hegera, aroganci a demagogii, kterou v téměř hodinové divoké diskusi ukázal. Každý pacient by tohle měl slyšet na vlastní uši! Chápu, byl nejspíš donucen přijít a popřít svá odpolední zásadová slova, přesto se domnívám, že ve své funkci by měl být jako politik schopen tyto situace zvládnout.
To, že svůj příchod doprovodil téměř okamžitě nepravdivými útoky na předsedu Národní rady zdravotně postižených Václava Krásu a později také na naši předsedkyni Dášu Žitníkovou, bylo ubohé… Odvolávání se na jednání triparity bylo nevhodné už jen proto, že ani pacienti, ani postižení nejsou její součástí. Tady se jednalo o naprosto jinou platformu.
Navíc nedokázal akceptovat ani konkrétní připomínky z praxe a problémy přítomných (často velmi těžce nemocných nebo postižených) pacientů a do očí jim lhal… Divadlo jen pro silné nátury, jinak se mé vnitřní pocity nazvat nedají.
Také se potvrdilo, že nemá absolutně žádné ponětí o sociálním systému ČR a bez skrupulí tvrdí lidem, kteří nemají na drahé léky, že si mají požádat o dávky. Co na tom, že takové dávky v naší zemi neexistují? Léky se neustále zdražují, sociální limity za hospitalizace nemáme jako jedna z mála zemí žádné a teď se nám ještě mají postupně zlikvidovat nemocnice a ambulance.
Dotyčné pacientce, která se rozhoduje mezi tím, zda zaplatí nájem, nebo si koupí léky, poradil, ať si jde za ministrem Drábkem. Asi stejný nesmysl, jako když v nedávné TV diskusi sdělil národu, že když bude nemocnice nebo praktický lékař daleko a nemáme auto, můžeme si zavolat sanitku. Máme opravdu tak hloupého ministra? Nebo jen profesionálního demagoga?
V diskusi došlo samozřejmě také na to hlavní, proč jsme přišli: na připravovanou vyhlášku o místní a časové dostupnosti péče. Stále dokola jsme slyšeli o maximálních limitech a zbytečném strašení z našich řad a stejně tak my jsme stále dokola oponovali zkušenostmi s pojišťovnami a obavou, že maximum se stane standardem. Tuhle živelnou konfrontaci s realitou ministr Heger prohrál na celé čáře. A myslím, že si toho byl velmi dobře vědom…
Zúčastnění byli neústupní, slibům neuvěřili a vytrvale požadovali jednání nad konkrétními parametry vyhlášky se zástupci všech nespokojených sdružení a její přepracování. Nakonec Leoš Heger slíbil, že hned druhý den sdělí termín schůzky a prostuduje námi předložený vlastní návrh vyhlášky.
Tak asi to jediné pozitivní nakonec. Slib výjimečně dodržel a hned následně byl sdělen termín jednání začátkem května. Dnes, už po tomto jednání, můžeme konstatovat jediné: bude zpracována další verze vyhlášky a mělo by dojít k jakýmsi kompromisním časovým limitům.
Rozhodně nemáme vyhráno, ale posun nastal. Stálo za to přijít, ozvat se a vytrvat… Dnes už asi po dobrém nepůjde, bohužel, vůbec nic. Budeme se muset naučit využívat všech nátlakových prostředků, ať už jako občané nebo jako odboráři. Jinou možnost nemáme. Takže naviděnou příště!