Ve svém minulém úvodníku Srdceboly v Bulletinu číslo 7-8 jsem se vyrovnávala, a nevyrovnala, s vraždou spisovatelky Simony Monyové. Fakticky nešlo o smíření se jen s touto konkrétní nesmyslnou ztrátou, ale o všechny ztráty, o násilí, které si lidstvo od nepaměti páchá.
Nedávno jsem si uvědomila smutnou věc – uplynulo jen několik měsíců, vražda byla překryta dalším násilím, a kdyby nás neinformovali, že se koná soud, odchod Monyové by zůstal jen matnou vzpomínkou. Musíme si připustit, že nám z hlavy vypadne spousta špatných vzpomínek, informací, prostě si to vytěsníme. Z pohledu psychologa si vedeme dobře. Z pohledu obětí je to nespravedlivé. A z pohledu lidstva nebezpečné. Kolik takových kauz je denně v médiích a kolik je jich tam jen proto, abychom vytěsnili ty předchozí z naší paměti.
V kauzách, které se dotýkají našeho svazu, děláme možné i nemožné, abychom je dotáhli do zdárného konce. No, někdy je ten konec trochu hořký. Narážím na případ, který jsem také v letním úvodníku zmínila. Nebudu jmenovat, kde se ta událost stala, šlo o lidské ponížení při osobní prohlídce zaměstnanců. Řešili jsme to několik měsíců, setkali se s majorem z inspekce policie, volali státní zástupitelství, dozvěděli se spoustu informací, víme, jak bychom postupovali, kdyby k takové věci došlo někde jinde. Proč hořký konec? Protože máme zásadní informace, které mě moc neuklidnily.
Tak za prvé: jestli se nachomýtnete k násilnému trestnému činu, osobní prohlídka je celkem jistá. Ale ona vás může potkat také, když policie vyhodnotí situaci jako hodnou osobní prohlídky. Například někdo na pracovišti něco ukradne, něco se ztratí klientovi a vy máte tu smůlu, že jste na místě činu nebo někde poblíž. Samozřejmě jsem se pídila po tom, co mě čeká, když odmítnu – tak to bych mohla dostat pokutu do 50 tisíc Kč. Upřímně přiznávám, začala jsem šetřit.
Druhá informace mě postavila do reality života. Zloděj na pracovišti skutečně byl a byl to zaměstnanec. I v tomto případě se dá najít něco pozitivního: poté, co jsme se obraceli na všechny možné orgány včetně Ministerstva vnitra s dotazy, jak je to s osobními prohlídkami, k další osobní prohlídce po následující krádeži nedošlo. Zaměstnanci spolupracovali s vedením, policie byla tentokrát zavolána se psem a viník – zaměstnanec byl dopaden.
Jsem ráda a děkuji odborové organizaci, jak se za nevinné zaměstnance, odboráře, brala. Před dopadením zloděje nebyly vztahy s vedením nejlepší, vládla nedůvěra všemi směry. Nakonec se ukázalo se, že spolupráce přinesla lepší výsledky než nesmyslné napadání a obviňování. A mimochodem, také máme dobré vztahy s nejmenovaným majorem.
V sociálních službách jsou personální vztahy složité. Je to způsobeno několika aspekty, zastavím se u jednoho z nich: nízké průměrné výdělky. Dlouhodobě jsou průměrné výdělky v sociálních službách hluboko pod průměry zaměstnanců za národní hospodářství.
Pouze parametrické změny – tak byla nazvána změna systému odměňování. Od nároků na výši platového tarifu se přešlo na pásmové odměňování. V sociálních službách by bylo zavedení tohoto systému pro zaměstnance neúnosné. Bez finančních prostředků je zavedení pásmového systému frustrující, umrtvuje motivaci, protože se systému nevyužívá, ale zneužívá a slouží pouze k tomu, aby se mohlo odškrtnout, jak se rozpočtově odpovědně zaměstnavatel chová.
Premiér si je vědom nízkého ohodnocení zaměstnanců, ministr také, ale to je zatím tak všechno. Premiérovi je to líto, prý „musí se s tím něco udělat“, ministr také hledá cesty… A oba upozorňují, že kraje neplatí tolik, kolik by měly a mohly. Kraje jsou také nespokojeny, nemají dostatek prostředků.
Jednáme, jednat budeme dále a na další jednání pozveme zástupce krajů. Ať si to pánové vyříkají, najdou řešení! Nebo nechají zaměstnance, kteří poskytují veřejnou službu pro naše blízké a také pro stát, na úrovni výdělků blížících se hranici chudoby?
Jsme v bludném kruhu a z toho kruhu bychom se podle zvyklostí odborové práce měli dostat sami protestními akcemi, demonstracemi, stávkami. Ale nechají zaměstnanci sociálních služeb „své“ klienty bez pomoci?
Odměňování zaměstnanců ve zdravotnictví je také na samostatnou kapitolu. Sliby se slíbily. O jejich splnění se jednalo s odboráři, s ministrem, s představiteli krajů, zaměstnavatelů a premiérem. Sociální dialog na nejvyšší úrovni, výsledky na minimální. Ministerstvo zdravotnictví si je jisto, že finance zdravotnická zařízení podle úhradové vyhlášky dostanou, většina zaměstnavatelů tvrdí, že zvýšené finance nedostanou, zdravotní pojišťovny mlčí, v horším případě snižují zálohové platby. Než se spustí politický kolotoč, který už pěkně startuje, dáme šanci důkazům. V jedné nejmenované krajské nemocnici se sejdou zástupci nemocnice a Ministerstva zdravotnictví, budou počítat a hledat v úhradové vyhlášce zdroje. Vyhraje někdo, nebo prohrajeme všichni? To se ukáže.
Ještě jednou se vrátím k minulému úvodníku.
Někdy se dají záměry vlády odhadnout. Skutečně rychle a s potěšením schválila zvýšení ceny dálniční známky. Pamatuji si, když se dálniční známka zaváděla s proslovem, že to bude jen na nějakou dobu, než se opraví dálnice. V době, kdy začalo utahování opasků, nikdo národ řidičů nevaroval, že se bude dálnice budovat v několikageneračním období za cenu, na kterou nikdy jako národ z dálničních známek neušetříme. Jen doufám, že teď, když všichni řidiči jsou pěkně pod dohledem kamer a platí dálniční známku jako mourovatí, vláda nepřemýšlí o zavedení regulačních poplatků za její nadužívání.
Někdy záměr vlády neodhadnete, divadlo sehraje skvěle, do nejmenších detailů, hra má několik dějství, jak to má v divadle života být. Nejdříve se vážně, s přesvědčivým výrazem sdělí sociálním partnerům, že by se minimální mzda měla zvýšit. Ministerstvo práce a sociálních věcí dává přednost tomu, když se sociální partneři, tedy zaměstnavatelé a odbory, dohodnou, a pak nic nebrání rychlému schválení vládou. Sociální partneři se mezi sebou dohadují, co je neúnosné zvýšení, co je velmi nízké, několik drahocenných týdnů to zabere, několik dobrých vztahů to naruší. Nakonec se shodnou a částka putuje ke schválení vládě, ta ji, světě div se, neschválí. Ano, ministr práce Jaromír Drábek (TOP 09) se moc snažil, ano ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) byl proti, ano, zlobte se, jak chcete, opona padá, sociální partneři odcházejí z jednání jako školáci ze špatného představení…
Jak to nazvat? Nastal despotismus místo demokracie?