Žijeme v moderní době, kdy se k nám dostávají informace neuvěřitelnou rychlostí. Nemusíme dnes čekat na ranní vydání novin, nemusíme ani shánět mimořádná večerní vydání tisku, ale v klidu svého obýváku si můžeme pustit televizi a zjistit, co se událo nejen u nás, ale v celém světě. Novou dimenzi do sdílení zpráv přinesl samozřejmě internet. Už nemusíme sedět ani před televizí, ale například během cesty do práce si můžeme pustit on-line tiskovou konferenci, shlédnout živé vysílání třeba z druhého konce světa. K tomu všemu nám již dnes stačí mobilní telefon. Denně jsme bombardováni spoustou informací, bohužel i velkým množstvím nevyžádaných, a je na nás, jak si tyto informace dokážeme zpracovat a roztřídit podle důležitosti pro náš život.
Dalším pomyslným hřebíkem do rakve našeho rozhodování se staly sociální sítě. Je úžasné, kolik pozitivní energie lze načerpat z krásných fotek a zážitků ostatních účastníků, ať už jejich vlastních nebo sdílených. Sociální síť nám dává i iluzi mnoha přátel. Vždyť o přátelství můžeme požádat mnoho slavných osobností, politiků, umělců a jiných celebrit. Ačkoliv se s nimi třeba nikdy osobně nesetkáme, nepovedeme s nimi ani jednu konverzaci, můžeme se pochlubit svému okolí „hele, já mám na FB v přátelích Andreje, Ivana, Petra, Britney, Mela“. Jistě v očích svých opravdových, hmotných přátel stoupneme na ceně. „Já mám 256 tisíc přátel a Franta jen 12“. A to nemluvím o počtech těch, které sleduji, anebo sledují oni mě. Jen ať ostatní vidí a závidí.
Jenže sociální sítě nepřinášejí jen potěchu pro naše oči a ducha. Svojí otevřeností dávají prostor k vyjádření každému. Samozřejmě, že správci sítě bedlivě hlídají a mažou příspěvky, které jsou xenofobní, rasistické a jinak potenciálně nebezpečné pro společnost. Ale dávají nám možnost beztrestně šířit svůj názor, svoje domněnky a obavy. Současně nám nabízejí spoustu názorů ostatních diskutujících. A to je právě úžasnou živnou půdou pro různé konspirační teorie, dezinformace, polopravdy či dokonce lži. Ale jak se v tom vyznat. Doposud jsem si myslel, že mám ve všem jasno, ale co když tenhle diskutující má pravdu.
Pandemie COVID-19 ještě více zesílila dilema věrohodné informace a dezinformace. Jistý diskutující, který svůj profil ani nepodepíše svým jménem, ale bude vystupovat pod pseudonymem, úvodní fotografii stáhne v podobě avatara z „on-linovky“ rozpoutá vášnivou diskuzi o tom, jestli covid vůbec existuje, jestli to není spiknutí hodné svobodných zednářů, nebo jiné tajné organizace. Jestli mi při PCR testu na špejli neimplantují čip, kterým mě budou ovládat, a kdyby to náhodou nevyšlo při testu, stopro ho dostanu při očkování.
Všimli jste si někdy, že zatímco fotka zapadajícího slunce při včerejší procházce získá 50 lajků a přibudou k ní tři komentáře, tak konspirační zpráva bude mít tisíce lajků a stovky komentářů? A to se nechci vyjadřovat o pravopisných chybách. Měkké i, tvrdé y, zkomolovaná slova, chybějící znaménka ve větách. Ne, není to důsledek on-line výuky, převážná většina chodila řádně do školy minimálně devět let.
Horší je, když do diskuze vstoupí někdo, kdo se opravdu podepíše svým pravým jménem a snaží se vyjádřit svůj názor, který je odlišný od ostatních. Okamžitě se na něj strhne sprška urážek, vulgárních nadávek a pokynů, aby už „držel hubu“. Proč jsou slušně diskutující lidé často umlčováni hulváty, kteří svůj názor ani nemají? Jejich profil je plný jen sdílených příspěvků. Zato v urážení ostatních vynikají. A často vystupují pod pseudonymy. Možná se za svůj názor stydí, a proto se vrhají do pozic anonymů?
Stali jsme se obětmi informovanosti. Ze všech stran se hrne obrovské množství často rozporuplných zpráv. Jenže co když je na tom něco pravdy? Která zpráva je ta správná, které můžu věřit? Bohužel ani audiovizuální zpravodajství nebo tisk nám nepřinášejí vždy relevantní informace. Nejednou se stalo, že jistá zpráva způsobila vlnu veřejného pohoršení a ukázalo se, že nebyla zcela pravdivá. Bohužel omluvy a dementi zpráv buď nepřijdou, nebo jen tak „aby se neřeklo“.
Na internetu lze vypustit prakticky jakoukoliv informaci, aniž by byla něčím podložená. A vždy se najde mnoho lidí, kteří jí uvěří a odmítají skutečnost. Jsme tak schopni uvěřit spoustě dezinformací, za kterými mnohdy nestojí ani konkrétní lidé. Většinou tyto zprávy nesou podobný charakter. Zmiňují jistého odborníka v oboru, nejlépe zahraničního, jistého amerického diplomata a podobně. Nikdy za nimi nestojí konkrétní jméno, které by bylo možno ověřit. Za některými takovými zprávami by mohly stát opravdu konspirace. Ať už ze strany špinavých obchodních praktik nebo cizích špionážních služeb. Ale i tato informace je vlastně dezinformací, protože není podložena konkrétním důkazem.
Současná situace je těžká pro všechny. Museli jsme se zříci svých zvyků, některých radovánek, setkání s přáteli. Zkusme se ale nezříct své slušnosti, své důstojnosti. Zkusme hledat zase to krásné a pozitivní, respektovat názor druhého, ať už si o něm myslíme cokoliv. Vždyť principem demokracie je právě to, že respektuji ostatní i s jejich názory. Demokracie není to, že budu hlava nehlava prosazovat svůj názor. Vždycky když to někdo v minulosti zkusil, vznikl totalitní režim. A ten nás lepšími neudělá. Zkusme vrátit svět do normálu alespoň v našich srdcích a myslích.
Martin Vostal – vizitka
Pracuji jako zdravotnický záchranář ZZS Pardubického kraje na Výjezdovém stanovišti Moravská Třebová. Naši ZO jsem spoluzakládal poté, co jsme od nemocnice přešli pod Okresní středisko ZZS Svitavy. Od roku 2007 jsem členem výboru sekce ZZS, od jara 2014 jsem řídícím této sekce. Členem krajské rady Pardubického kraje jsem od roku 2010. Od roku 2014 jsem členem výkonné rady odborového svazu. Naše ZO zaznamenává v posledních letech mírný nárůst členské základny a čítá v tuto chvíli 61 členů (ZZS Pardubického kraje má necelých 300 zaměstnanců po celém kraji a dvě odborové organizace). Mé záliby jsou modelářství (hlavně železniční), nejlépe se odreaguji při výletech na motorce.