Jak zpívá Jarek Nohavica, tento region je razovity a to, že v tomto slovíčku chybí diakritika, není chyba, to je dialekt. Toto prostředí je mi známé, pocházím ze Zlatých Hor a do Ostravy mne vítr zavál do školy, kde jsem byl od roku 1975. A to tenkrát byla ještě opravdu černá Ostrava. Od té doby se mnohé změnilo, ale tvrdá nátura zůstala, a to mi vyhovuje. Nikde jinde vás lidi nepošlou do kytek tak jadrně jako tady, ale zase aspoň víte, na čem jste.
Dohromady mám na starosti tři kraje, které jsou vzájemně malinko rozdílné. Ale mám je rád stejně, jako má rád otec svoje děti. Musím pochválit odboráře ve všech třech krajích, tedy Olomouckém, Zlínském i Moravskoslezském, že jsou pilní a pracovití a taky dostatečně akční. Kolektivní vyjednávání není lehké nikde a východ naší republiky není výjimkou, zaměstnavatelé se skoro předhánějí, který hodí odborářům pod nohy větší poleno a o vstřícnosti se dá mluvit zřídka. I když je potřebné říct, že jsou i případy velmi dobré spolupráce, za všechny třeba v Domově pro seniory Magnolie, kde je velmi vstřícná paní ředitelka a vyjednávání s ní není formou konfliktu, právě naopak.
Nechci tady dělat výčet organizací, které jsou dobré, to jsou všechny. A já si nesmírně vážím vysoké míry samostatnosti základních organizací, které jsou, tak řečeno, v mém revíru. Pomáhám tu přímo, tu na dálku třeba s kolektivními smlouvami a s vyjednáváním, které je hlavním předmětem naší činnosti. Tady bych přeci jen vyzvedl práci jedné organizace, která je ukázkovým příkladem toho, že není třeba se bát. I když k tomu tato ZO spěla poměrně dlouho.
Téměř před dvěma lety jsem byl na schůzce nespokojených zaměstnankyň Městské nemocnice v Odrách, ale ani po několika pokusech se nepodařilo najít lídra, který by základku založil a vedl ji úspěšně v jednání se zaměstnavatelem. Až vloni na podzim se to změnilo. Pomyslného kormidla se ujala paní Zuzana Kostková, která do toho šla s plnou vervou. Spolu s dalšími kolegyněmi založily základní organizaci a postupně vykonaly všechny potřebné kroky k jejímu úspěšnému fungování. 15. listopadu pak byly volby, kde se podle očekávání stala paní Zuzana Kostková předsedkyní, paní Zdeňka Sumegová místopředsedkyní a paní Jindřiška Stuhlová hospodářkou. Všechny tři jsou velmi akční dámy a spolupráce s nimi je opravdu potěšením.
Společně jsme dali dohromady návrh kolektivní smlouvy, předložili jej zaměstnavateli a vyzvali ho ke kolektivnímu vyjednávání. Před prvním kolem panovala velká nervozita, ale paní Kostková posbírala odvahu a dohodli jsme se, že vyjednávání povede ona. Navzdory tomu, že neměla žádnou předcházející zkušenost, vedla si skvěle a my s paní Sumegovou jsme jí jen občas asistovali.
Po dvou kolech nelehkého vyjednávání se podařilo kolektivní smlouvu uzavřít a završit tak velmi úspěšnou první kapitolu dějin této ZO. A ještě jedna perlička na závěr: za pět měsíců úspěšné činnosti má tato ZO 36 členů, což je v poměrně malé městské nemocnici se 141 zaměstnanci velmi slušná členská základna, v jednoduchém přepočtu téměř 25 % zaměstnanců. Klobouk dolů!
Asi největším oříškem naší práce jsou zápisy do veřejného rejstříku a tady se mi zdá, že slovo oříšek není tím správným výrazem. Konkrétně Krajský soud v Ostravě je pro nás často pořádným kokosovým ořechem, mnohdy měnícím se na balvan! Řečeno s nadsázkou, z deseti podání nám jedenáct vrátí a žádají od nás neustále nějaké doplnění. Ovšem nikdy ne stejné, abychom na ně náhodou nevyzráli. A tak se bortíme s vyššími soudními úředníky, kteří si třeba vzali právo vykládat naše stanovy, poučovat nás, kde najdeme ten který článek ve stanovách a přitom si pletou pojmy, třeba velmi často zaměňují počty zaměstnanců a počty členů ZO. Pravděpodobně v tom nevidí rozdíl. Ale nám nezbývá, než se zarputilostí Dona Quijota bojovat s těmito pomyslnými větrnými mlýny, zdolávat překážky a být úspěšní v zápisech do veřejného rejstříku. Hlavu vzhůru přátelé, v průměru nám ten zápis na třetí pokus i zapíšou.
Tak příště zase něco z jiného kraje, děje se toho tady opravdu dost.