Možná vás tento titulek překvapil, ale s určitou dávkou smutku a rozhořčení musím konstatovat, že jsem se nespletl a opravdu je to tak. Já vím, na první pohled se zdá, že úrodná Haná, bodří tatíci s kulatými tvářemi a usměvavé tetinky, jsou úplně idylickým prostředím. V normálním životě snad, ve skanzenu v Příkazech určitě. Ale zaměstnavatelé a zejména politická reprezentace tohoto kraje jsou opačným protipólem idylického pohledu.
Nikdo vám nemůže dát to, co já vám můžu slíbit. To je dlouhodobý destrukční plán jednání s odboráři. Přijďte, popovídáme si, my vám slíbíme a počkáme, co se stane. Po nějakém čase konstatujeme, že se nestalo nic. Tak přijďte, popovídáme si, my vám slíbíme a opět počkáme, co se stane… A tak se bez většího efektu navštěvujeme už několik let.
A hejtmani i náměstci slibují. Sliboval Rozbořil, sliboval Okleštěk, slibuje i Suchánek. Pan náměstek Horák se dokonce několikrát zúčastnil našich krajských konferencí a neviděl v ničem problém. Náměstek Slavotínek už roky pomáhá řešit naše problémy se správným zařazením do platových tříd a celé roky marně.
Kraj má údajně vůli problémy řešit, ale jím jmenovaní ředitelé zařízení to asi hatí. A už mnoho let slyšíme stejnou písničku. Kraj: ať si ředitelé řeknou, my jim peníze dáme, běžte za nimi. Ředitelé: my nemáme problém okamžitě přidat, ale od kraje jsme nedostali navíc ani korunu, běžte si stěžovat na kraj. A tak chodíme jako slepička v pohádce o kohoutkovi, od kraje k ředitelům a zpátky na kraj a zase k ředitelům.
Musí se uznat, že z jejich strany je to osvědčená a velmi účinná taktika, ale tohle bude fungovat jen do doby, než tzv. bouchnou saze. Je skoro obludné, že se zodpovědní lidé spoléhají na to, že mnoho sociálních zařízení je daleko od měst, kde není tolik dalších pracovních příležitostí, a taky na to, že zaměstnanci berou svoji práci více jako poslání než práci. Ale abych nebyl nespravedlivý a negeneralizoval, toto se týká zejména Domova Paprsek Olšany a podobně jsme na tom i v Domově Štíty-Jedlí.
O nic radostnější není situace ani v Domově pro seniory v Července, kde se bortíme se spoustou problémů týkajících se pracovního práva, BOZP i údajné šikany! A řekli byste si, že v líbezné krajině Litovelského Pomoraví to snad ani není možné.
Naštěstí tento trend není v celém kraji a sociální zařízení na jih od Olomouce a i ta na samotném severu v Javornickém výběžku fungují z pohledu odboráře normálně, funguje tam konstruktivní sociální dialog a s jednotlivými řediteli je poměrně korektní domluva při vzájemných jednáních.
Vzhledem k tomu, jak se Olomoucký kraj staví k sociálním zařízením, si tak nějak troufám říct, že kraj naštěstí není zřizovatelem ani jedné z nemocnic v tomto kraji. Jsou zde subjekty přímo řízené Ministerstvem zdravotnictví (FN Olomouc, Psychiatrická léčebna Šternberk a Psychiatrická nemocnice Bílá Voda) a pět nemocnic je ve společnosti AGEL, kde (chvála bohu) řešíme problematiku pracovního práva jenom minimálně.
Aspoň že s těmi rejstříky není tolik problémů jako ve vedlejším Moravskoslezském kraji. Ale to je asi tím, že vše v životě musí být vyvážené. No ale kdybych měl možnost něco za něco vyměnit, tak bych se radši bortil se zápisy do veřejných rejstříků, než když se teď bortíme s nekonečnými sliby pánů konšelů.