Z otevřeného dopisu prezidenta České lékařské komory poslancům-lékařům a poslankyním-lékařkám: „Aktuálně projednávaná novela zákoníku znovuzavádí prodloužení maximální týdenní pracovní doby ve zdravotnictví až na 56 hodin týdně (a v případě zaměstnanců zdravotnické záchranné služby dokonce na 60 hodin týdně), a to v situaci, kdy Česká republika již v roce 2013 vyčerpala možnost využít přechodné období (tzv. opt-out) dle článku 17 odst. 5 Směrnice, kdy na základě zákona č. 294/2008 Sb. platil zmíněný § 93a zákoníku práce v prakticky stejném znění, jaké nyní navrhl poslanec Kaňkovský.
V článku 17 odst. 5 Směrnice se uvádí: „Pokud jde o článek 6, povolují se odchylky uvedené v prvním pododstavci (pozn. aut. tedy i případy práce ve zdravotnictví, jichž se návrh novely týká) na pětileté přechodné období…“. Toto pětileté přechodné období, v němž měly členské státy přijmout taková opatření, aby bylo možné článek 6 směrnice bez dalšího aplikovat, však již bylo Českou republikou, jak je uvedeno výše, vyčerpáno, a to bez toho, aby byla jakákoliv potřebná legislativní opatření přijata.“
Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR a Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů se též dne, tedy 22. června 2023, společným dopisem obrátily na poslankyně a poslance s žádostí, aby tento návrh nepodpořili.
Nesouhlas je na místě. Představa více než 1000 hodin přesčasů za rok, to jsou reálně čtyři 12hodinové služby navíc každý měsíc v roce! Při neustále stoupajícím množství a tempu práce na zdravotnických záchranných službách v ČR (jen v Praze je meziroční nárůst rekordních 11 %) je představa dalších možných odsloužených hodin až děsivá. Hovoří se o lékařích. Hovoří se o legalizaci dosud praktikovaných nelegálních a zákoník práce porušujících přesčasech u sloužících lékařů (i když ministr zdravotnictví Válek uvedl, že o ničem takovém neví). Hovoří se o nutnosti znovuzavedení dohodnuté práce přesčas pro stabilizaci zdravotnictví a udržení dostupnosti péče.
Tyto dohody o práci přesčas se však týkají též ostatních pracovních skupin na záchrankách – zdravotnických záchranářů, řidičů a operátorek/rů zdravotnického operačního střediska (ZOS). A jaký je poměr pracovních míst na ZZS? Například v Praze na ZZS bylo v roce 2022 zaměstnáno 31,7 lékařů a 390 nelékařských zdravotnických pracovníků (zdravotnických záchranářů, řidičů a operátorů ZOS). Snadno se dá z těchto čísel vyvodit množství práce odvedené nelékařskými zdravotnickými pracovníky versus lékaři. Téměř 90 % výjezdů na záchrance realizují samostatně nelékařští zdravotničtí pracovníci. Tím nechci zlehčovat odbornou práci lékařů, to v žádném případě! Lékař má a měl by mít na ZZS vždy své nezastupitelné místo.
Pracovní nasazení nelékařských zdravotnických pracovníků v terénu je v počtu realizovaných výjezdů násobně vyšší. Lékař je tedy v pracovní směně na ZZS zřetelně méně zatížen. I tak se, zcela právem, odborové i stavovské organizace zastupující lékaře zásadně vymezují vůči zákonnému navyšování přesčasů.
Pro nelékařské zdravotnické pracovníky by kroky směrem ke zvýšení přesčasovosti znamenaly násobně vyšší zátěž, a s tím i spojená rizika jako jsou syndrom vyhoření, zvyšující se chybovost či naopak klesající frustrační tolerance. Každý sám jsme za sebe plně odpovědni za trestněprávní dopady případného pochybení. Máme denně v rukou lidské životy. Jak o ně budeme pečovat, když se nám ruce budou třást vlivem spánkové deprivace a vysílení? Jak budeme vlídně komunikovat s klienty, když nebudeme vlídní ani sami k sobě? Na jednu stranu vláda uzná naši náročnou profesi v podobě předčasného důchodu (díky za to!) a na stranu druhou nás chce nahnat na vysilující běh po nekonečné trati přesčasů. A cílová páska? Tou bude důchod invalidní, či následek fatální, nedožití se samotného důchodu.
Argumentace obhájců navrhované změny v zákoníku práce, že jde o dobrovolnou vůli zaměstnance, zda bude souhlasit s dohodou o práci přesčas či ne, není zcela pravdivá. Jak uvedl v otevřeném dopise prezident ČLK MUDr. Milan Kubek, jedná se o totiž o „nedobrovolnou dobrovolnost“. Velmi často se ona „nedobrovolná dobrovolnost“ projevuje tím, že se na zaměstnance, kteří tuto dohodu odmítají, pohlíží optikou nekolegiálnosti, či loajálnosti k potřebám zaměstnavatele. A to je pak zohledňováno v individuálním odměňování. Zaměstnanec, který má na kontě odpracovaných hodin více, má pak i vyšší odměny. Proč má být finančně znevýhodňován zaměstnanec, který pracuje poctivě a třeba i nad rámec svých povinností ve standardním fondu pracovních hodin, vůči zaměstnanci, který pracuje pouze na počty hodin? Jde jen o honbu za kvantitou! Nehledě na zdravotní následky jak fyzické, tak psychické, které s sebou přináší vyšší pracovní zátěž. Následky pak zaměstnavatel neřeší. Potřebuje hlavně obsadit směny, je přece odpovědný za dostupnost péče.
Situace by se z odborového pohledu mohla zdát jasná. Stojíme za zaměstnanci, vidíme v nich lidi i každého jednotlivého člověka s osobním příběhem. Chceme za řádnou práci řádný plat. Podpořil jsem zmíněné dopisy poslankyním a poslancům bez dlouhého rozmýšlení. Musím přiznat, že jsem byl překvapen reakcí předsedů odborových organizaci jednotlivých ZZS v ČR. Setkání svazové sekce zdravotnických záchranných služeb nás sice teprve čeká na podzim letošního roku, ale již nyní se dle reakcí dá předpokládat jistá rozporuplnost. I na pražské ZZS se setkávám s rozdílnými názory. Faktem zůstává, že zaměstnanců, kteří jsou ochotni pracovat více přesčas, ubývá. Příčina je jasná – zvyšující se tempo a množství práce.
„Češi si o víc peněz neřeknou, i když jim chybí. Jsou v tom nejhorší na světě“, zní titulek v tisku a text pokračuje: „každý pátý Čech má kromě zaměstnání ještě přivýdělek. Zaměstnanci raději nechtějí zaměstnavatele dráždit požadavkem na vyšší mzdu, raději si najdou přivýdělek, či berou právě přesčasy. Zejména v minulých dekádách byl důraz kladen na disciplínu a tendenci nevyčnívat a neupozorňovat na sebe…“ (www.idnes.cz 27. 6. 2023). Další střípek do mozaiky příčin rozporuplného názoru na přesčasy.
Životní úroveň, životní styl a s tím související finanční gramotnost. Člověk by měl žít důstojně a důstojně by měl být za svou práci odměňován. Člověk by měl žít tak, na co má. K důstojnému žití patří též důstojný odpočinek. Nemyslím tím ale hřbitov.
Anebo budeme v zájmu pochybného blahobytu cestovat zpátky v čase až k pracovním sobotám, abychom si tím vybudovali šťastnou budoucnost?
V tom to asi nebude.
Foto autor
