Snad jste během posledních tří let zaznamenali občasnou informaci o projektu „Zkracování pracovní doby“, projektu ESF, reg. číslo: CZ.03.1.52/0.0/0.0/15_002/0001831 s oficiálním názvem Posilování kapacit sociálního dialogu v oblasti zavádění zkracování pracovní doby bez snížení mzdy a využívání flexibilních forem rozvržení pracovní doby ve vazbě na produktivitu práce, konkurenceschopnost a slaďování pracovního, osobního a rodinného života.
Více o celém projektu můžete najít na https://www.cmkos.cz/obsah/755/projekt-esf-zkracovani-pracovni-doby, včetně příspěvků přenesených na všech konferencích projektu. Ta závěrečná se konala 5. listopadu.
Na této závěrečné konferenci proběhla z mého pohledu velmi otevřená diskuse, plná trefných postřehů. Téma pracovní doby a jejího případného zkracování bylo probíráno ze všech možných úhlů pohledu, tak jak bylo během uplynulých tří let podrobeno zkoumání, analýze, různým šetřením i námětům čerpaným ze zahraničních zkušeností. Mě samozřejmě nejvíce zajímaly závěry právních analýz a návrhy případného legislativního řešení.
Z legislativně-technického hlediska by zkrácení pracovní doby neznamenalo žádný zásadní problém. Jenže legislativní proces by měl mít daleko širší záběr než jen „slohové cvičení“, měl by být víc než jen sestylizování věty do právního předpisu. Legislativní proces by měl zahrnovat posouzení problematiky v co nejširších souvislostech, co je záměrem nové právní úpravy, jak se promítne do jiných právních předpisů a hlavně do praxe. Co bude znamenat v praxi, zda může dojít k nějakým nežádoucím projevům a jakým a zda je možné je eliminovat, zda se dosáhne žádoucího cíle.
Plně proto souhlasím s výzvou, abychom se spíše než nad samotným zkracováním pracovní doby zkusili zamyslet nad tím, co vše je dneska za pracovní dobu vlastně považováno a zda to je v souladu s aktuální právní definicí. V zákoníku práce je pracovní doba definována jako doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Jinými slovy: jedná se o pronájem pracovní síly v určeném čase.
To, že problematika pracovní doby je ve svých souvislostech značně košatá, naznačují tři vybrané náměty, které by asi bylo žádoucí mít při nějakých změnách v právní úpravě pracovní doby také na zřeteli.
V důsledku uplatňování informačních a komunikačních technologií se pracovní doba nebezpečně prolíná s dobou odpočinku. Takové to: „kdyby něco, zavolej nebo napiš, budu na mailu“ stírá rozdíl mezi pracovní dobou a dobou odpočinku. Doba, kdy zaměstnanec je k dispozici zaměstnavateli, není dobou odpočinku, zaměstnanec nemá zajištěn skutečně nerušený odpočinek. V některých zemích už proto také uvažují o zavedení práva zaměstnance být off-line nebo nastavují mailové schránky zaměstnanců tak, aby mimo pracovní dobu nepřijímaly žádnou poštu. Jedno z doporučení na konferenci tedy bylo: spíše než zkracováním pracovní doby bychom se měli zajímat, kdy některým zaměstnancům pracovní doba vůbec končí a co všechno je dnes za pracovní dobu v praxi vlastně považováno.
Podobně je tomu i s dobou strávenou na pracovní cestě. V některých profesích zaměstnanci stráví desítky hodiny v dopravních prostředcích. Tato doba není dobou pracovní, ale přitom zaměstnanec nemá volno.
No a jako třetí námět nelze opomenout v našich resortech zvláště práci přesčas. Ze 150 hodin tzv. nařízené práce přesčas se stal automat a je poměrně běžně rozvrhována. Je bohužel úspěšně ignorováno, že práci přesčas lze nařídit (i těch 150 hodin!) „jen z vážných provozních důvodů“. První věta o práci přesčas v zákoníku práce, která je mnohdy přehlížena, zní: Práci přesčas je možné konat jen výjimečně.
Souhlasím s názorem, který byl prezentován i za stranu zaměstnavatelů, abychom i jako odboráři více využívali právních nástrojů, které máme v zákoně teď, aby bylo více kontrol apod. Souhlasím s tím, že právní úprava, která není respektována, je horší, než kdyby nebyla žádná.