Vláda nevládne, respektive není schopna prosadit svá rozhodnutí, parlament obstruuje, místo aby vytvářel zákony pro normální lidi, politické strany se bojí voleb a byrokracie kypí. To jsou hlavní témata, která mne napadla, když jsem byl požádán o sepsání tohoto textu. Nicméně dovolím si trochu rozvést svá tvrzení v úvodu.
Vláda schválila desetiprocentní nárůst platů v nemocnicích. Skromně prohlašuji, že jsme mysleli, že se na tomto usnesení trochu přiživíme i my v sociálních službách a dalších oborech péče o lidi, například v lázeňství. Jenže se přidání podařilo provést jen v příspěvkových organizacích díky platovým tabulkám, zatímco v nemocnicích obchodních společnostech se to daří velmi těžko. Prvním problémem je, zda na to byly vyčleněny patřičné peníze, především ze zdravotního pojištění. Vláda tvrdí, že ano, ředitelé nemocnic jsou zdrženlivější. Na vině je poměrně složitý systém přerozdělování peněz ze zdravotního pojištění s různými, mnohdy nepochopitelnými, regulacemi. Takže vlastně ani ředitelé nevědí, jak se jim to promítne do rozpočtu, a nejraději by navýšení mezd odložili až na konec roku poté, co budou skutečně vědět, jak dopadli. A odboráři jim musí dokazovat, že zvýšit mzdy jde. V tomto směru se skláním s úctou před odborovou organizací v Rokycanské nemocnici, kde se jim podařilo přesvědčit vedení, že je to možné.
Přitom problém je daleko obecnější. Zaměstnanci všech veřejných služeb, kde jsou hlavním zdrojem příjmů veřejné finance, a tam patří i zdravotní pojištění, by měli být odměňováni podle platů nebo klidně i podle mezd, ale na minimální úrovni platových tabulek. To lze zajistit na úrovni výběrových řízení a následných smluv o veřejných zakázkách. Každé výběrové řízení má své podmínky, kde je možné uplatnit i sociální rozměr. U veřejných služeb hrazených z veřejných prostředků nelze uplatnit tržní principy, ostatně proto se hradí většinou z veřejných financí a teprve následně od uživatelů. Kdyby podobný princip byl uplatněn vládou a zadavateli těchto veřejných zakázek na dopravní obslužnost, nemuseli bychom se potýkat se stávkou řidičů autobusů veřejné dopravy. Výsledkem je nyní jistá impotence kompetentních tento problém vyřešit.
Jakýmsi dílčím pokusem je teď pozměňovací návrh poslance Jaroslava Zavadila do zákoníku práce, aby zaměstnanci všech nemocnic bez ohledu na právní formu byli odměňováni podle platu. Tím by se měla vyrovnat úroveň odměňování alespoň v lůžkových zdravotnických zařízeních. O návrhu se mělo v Poslanecké sněmovně hlasovat v březnu, pak byl přesunut na duben. No uvidíme, pro mne to bude další informace, jak volit na podzim, a to podle hlasování poslanců o tomto návrhu.
Velkým zklamáním jsou pro mne názory strany podnikatelů, například Vladimíra Dlouhého, předsedy Hospodářské komory ČR, či Jiřího Horeckého, prezidenta Unie zaměstnavatelských svazů ČR a Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, nebo některých pravicových politiků, že i ve veřejných službách je třeba udržet tržní principy, že plat je přežitkem socialistického rovnostářského odměňování a že způsob odměňování určuje majitel či zřizovatel. Plat přece nastavuje jen dolní hranici odměňování za práci, neomezuje možnost lépe odměnit dobré zaměstnance. Nakonec výsledek analýzy, že zdravotní sestry odměňované platem jsou na tom o 6 tisíc Kč lépe než ty se mzdou v obchodních společnostech, hovoří jasně. Veřejné prostředky nemohou sloužit primárně k naplňování zisků majitelů, ale k rozvoji těchto služeb, a to i mezd zaměstnanců. A určovat podmínky by měl ten, kdo platí.
Mnozí z nás jsme kvůli tomuto problému oslovovali i poslance. Trochu z toho mám pocit, že dnes není pravá doba na uplatnění vlastního názoru poslance. Je půl roku před volbami, tvoří se kandidátní listiny, u mnohých stávajících poslanců se rozhoduje, zda budou na volitelných místech. Často rozhoduje populismus vůči volitelům ve vlastních stranách a kroky mnohých jsou nevyzpytatelné.
Já se budu rozhodovat, až budu na podzim volit, podle několika pro mne zásadních hlasování v dosavadní Poslanecké sněmovně, kdy jsem si zjistil, jak která strana i jednotliví poslanci hlasovali. A věřte, dá se leccos vypozorovat…
Děkuji alespoň své bývalé kolegyni z výkonné rady a nynější poslankyni Janě Hnykové (Úsvit), za její snahu o nápravu mnohých věcí v sociálních službách. Má to těžké, jako jediná z poslanců pochází přímo ze sociálních služeb, navíc je z opoziční strany, takže s několika dalšími kolegy těžko prosazuje své návrhy.
O byrokratech jsem se zmínil již v loňském listopadovém Bulletinu a mé naštvání bylo zřejmě tak přesvědčivé, že bylo umístěno hned pod úvodník na přední stranu. Dovolím si jen sdělit, že onen problém rušení hromadných výplatních seznamů důchodů v pobytových zařízeních sociálních služeb se dodnes nepodařilo normálně vyřešit. Spíše mám názor, že to bylo „zvojtěno“ na MPSV…
Problém narůstání počtu státních úředníků nejdříve pod hlavičkou nutnosti schválit zákon o státní službě, posléze zavedení dalších agend státní správy, je alarmující. Jde nárůst o několik desítek tisíc státních zaměstnanců. A každý dostane svou agendu, bude vyžadovat další hlášení či bude více kontrolovat a bohužel i obtěžovat lidi vytvářející hodnoty.
Neodpustím si tímto jednu ukázku plíživého nárůstu byrokracie, tentokrát pod rouškou dodržování lidských práv. Zhruba před deseti lety mělo mnoho nesvéprávných klientů pobytových sociálních služeb, u kterých se nenašel vhodný opatrovník z okruhu jemu blízkých příbuzných, jako svého opatrovníka zaměstnance domova. Potom se přišlo s názorem, že jde o střet zájmů, opatrovník je zároveň zaměstnancem zařízení poskytujícího službu a zároveň příjemcem služby. Z onoho zaměstnance se stal klíčový pracovník a dělal dál to, co dělal dříve. A soudy hledaly vhodného opatrovníka, většinou se jím stala obec trvalého bydliště, obvykle v místě pobytového zařízení. Nyní se na opatrovníky naložily další povinnosti, jako hospodařit s financemi klienta a obstarávat nákupy, což dříve ve většině případů dělal domov. A obce, které jsou veřejným opatrovníkem, od letošního roku dostávají 29 tisíc Kč na klienta a rok, přijímají další zaměstnance – celkem to dělá asi půl miliardy ze státního rozpočtu navíc. Tyto peníze ale chybějí v přímé péči. Navíc bude zajímavá situace, až se toto dozví opatrovníci z řad příbuzných. Buď tyto peníze budou chtít také, nebo se vzdají této povinnosti. A finance v sociálních službách budou opět chybět. Svět se asi doopravdy zbláznil…
Ing. Tomáš Havlásek – vizitka:
Vystudoval jsem elektrotechnického inženýra, zaměření lékařská elektronika. Od roku 1982 jsem pracoval 22 let v Nemocnici Znojmo, nejdříve ve výpočetním středisku, posléze jako vedoucí dopravní zdravotní služby a ekonomický rozborář. Od roku 2004 jsem ředitelem Domova u lesa Tavíkovice, příspěvkové organizace Jihomoravského kraje, která poskytuje pobytové sociální služby pro 102 mentálně postižených dospělých občanů. Členem odborového svazu jsem od roku 1982, v letech 1990-2004 jsem byl členem výboru ZO, v letech 1992-96 jejím předsedou. Od roku 2002 jsem členem výkonné rady odborového svazu, od roku 2006 členem krajské rady Jihomoravského kraje a od roku 2014 jejím předsedou. V letech 2002-06 jsem byl zastupitelem města Znojma. Záliby: sport – dnes již spíše pasivně, vinohrad, veřejné dění.