Na krajské radě, na schůzce předsedů odborových organizací, na sjezdu našeho odborového svazu, zkrátka ze všech stran slyším, že nábor nových členů je jednou z cest, jak OS pomoci zlepšit finanční situaci. Řekla jsem si, že jako předsedkyně základní odborové organizace pro to udělám, co je v mých silách.
Na úvod musím dodat, že naše odborová organizace působí u Zdravotnické záchranné služby Ústeckého kraje a jedním ze specifik organizace je její rozlehlost. Výjezdová stanoviště, a tudíž i všichni zaměstnanci záchranky, působí po celém kraji. Výjezdových stanovišť máme 21, zastoupení v odborech jen na 9 z nich.
Při loňském kolektivním jednání jsem si domluvila s ředitelem, že mohu být přítomna na všech provozních schůzích a prezentovat tam odbory. Oslovila jsem tedy všechny vedoucí záchranáře všech výjezdových stanovišť, aby mne zvali na své provozní aktivy. Několik se jich opravdu ozvalo (nepozvání totiž nebylo nijak postihováno a když se něco nemusí, tak proč by to dělali, že?). Nicméně, pozvání jsem dostala na šest „provozek“, pěti z nich jsem se mohla zúčastnit.
Moje zkušenosti s prezentací odborů byly následující – na jednom z výjezdových stanovišť mne vedoucí záchranářka důrazně upozornila, že si tam nábor v žádném případě dělat nebudu (i když mě předtím pozvala), že už tam pět odborářů má, dokonce je i vyjmenovala (že tím porušila zákon na ochranu osobních údajů, vám snad ani nemusím připomínat) a pak dodala, s pohledem upřeným do řad svých podřízených, krásnou větu: „A nikdo jiný tady do odborů vstoupit nechce, že ne!“ Má prezentace odborů tam přesto proběhla a vedoucí záchranářka pak měla nejvíce dotazů.
Na další „provozku“ jsem přijela hodinu po jejím zahájení. Vystoupit jsem totiž měla dovoleno až po ukončení schůze. A jelikož byla naplánována jako dvouhodinová, nechtěla jsem čekat tak dlouho. Navíc místo provozní schůze bylo od mého domova vzdáleno 110 km a tuto činnost vykonávám ve svém osobním volnu. Po příjezdu na místo mi vedoucí jednoduše oznámila, že „prostě skončili dřív“.
Po této zkušenosti jsem na další provozní aktiv přijela opravdu včas, abych stihla i začátek. Poctivě jsem si tam odseděla tři a půl hodiny a když jsem konečně měla dostat slovo, tak mi nezbylo než se dívat, jak se všichni zvedli a šli domů. Vedoucí totiž nezapomněl před mou prezentací schůzi ukončit a řekl, že by bylo ode všech moc milé, kdyby mi ze svého volna věnovali 20 minut, když už tam tak dlouho čekám. Nezůstal nikdo.
S podobným přístupem jsem se ale nesetkala všude. Někde jsem opravdu odprezentovala, ale pod dohledem nejvyššího vedení naší záchranky, které se také schůzí účastnilo. Možná i proto moc velký zájem o odbory nebyl. Strach ze vstupu do odborů je pořád dost silný, i když žádný z našich bezmála 120 odborářů kvůli členství v odborech nikdy se zaměstnavatelem problémy neměl.
Shrnuto a sečteno. Ujela jsem asi 700 km a do odborů vstoupil jeden nový člen. Co z toho vyplývá? Tudy cesta nevede! Oslovovat zaměstnance přímo na pracovišti je určitě cesta, jak informovat o práci odborů, ale důležité je i načasování a spolupráce všech stanovišť. Příště budu volit spíš formu osobního jednání než prezentace na hromadném setkání zaměstnanců.