Každý odborář je vlastně malý zázrak

Novoroční úvodník by měl být optimistický. Život v posledním období ovšem optimistický není. Nehledám na holé dlani chlup, ale když od vládních politiků stále slyším, jak se máme dobře a že pan premiér vlastně neví, co bychom více chtěli, tak se v kontextu reality ptám, kdo z nás dvou žije ve skutečném světě. Video, ve kterém premiér komentuje, že Němci mají levnější a kvalitnější potraviny, jsem považovala za fake. Nevěřila jsem, že odpovědný politik by mohl něco takového natočit a nechat bez reakce.
Možností má vláda nepřeberně. Otázkou je, jak na inflaci, ceny potravin, energií a rostoucí chudobu bude reagovat. Reakce jsou zatím bídné a další negativní dopady vládních a následně poslaneckých rozhodnutí letos pocítíme všichni. To, že vláda neřeší problémy většiny obyvatel, je fakt. A tvrzení, že za vše může Babiš, už také není in.
Horší ovšem je to, co nás čeká. V posledních týdnech loňského roku jsme dostali první část novel zdravotnických zákonů. Zásadní změny systému jsou v nich nyní pouze „dobrovolné“, ale za tím, co se jednou prolomí, může následovat smršť. Novinky, které na první pohled vypadají jako přívětivé pro pacienty, v konečné fázi mohou mít zásadní negativní dopady do celého systému.
Plné přenesení zodpovědnosti za poskytovanou zdravotní péči na zdravotní pojišťovny je v naprosté kontradikci toho, že ten, co platí, také rozhoduje. Pojišťovna se z principu má chovat jako řádný hospodář a jejím cílem je šetřit. Představy managementů zdravotnických zařízení a pojišťoven se léta nepotkávají. Proč pojišťovny, které mají na účtech v rozporu se zákonem miliardy, nezlepší péči o pacienty. Proč se musíme ve sbírkách skládat na nemocné děti? Bude to, když vše bude řídit pojišťovna, lepší? Za odbory říkáme, že určitě nebude, a proto navrhované změny odmítáme. Za pravdu nám dává i negativní příklad řízení zdravotnictví pojišťovnami na Slovensku.
Stále častěji se ozývá, že máme hodně nemocnic akutní péče, že by se mělo výrazně redukovat. Sílí hlasy, že se má vytvořit sociálně-zdravotní pomezí. Za odbory jsme léta posílení lůžek následné a dlouhodobé péče podporovali. Nynější návrhy ovšem řeší především socioekonomický problém = úhrady klientů a pacientů.
Restrukturalizace lůžkového fondu a dramatické omezení akutní péče bude mít nedozírné následky. Ano, medicína se vyvíjí, ale my zapomínáme, že člověk jako tvor je pořád stejný, a to ve všem. Nepoučili jsme se z koronavirové pandemie, rychle zapomínáme, že jsme z krajů, kde je nízký počet lůžek na počet obyvatel, převáželi pacienty v kritickém stavu přes celou republiku a že se dokonce zvažoval převoz do Německa, Polska…
My odboráři nejsme dogmatici, ale realisté. A chceme mít vše podložené daty a relevantními studiemi. Nechceme zhoršit standard péče, chceme ho zvýšit. Nechceme se dívat do Velké Británie, kde mají záchranáři pacienta v sanitce i více než 12 hodin, a to z důvodu, že nemají dostatek personálu a nemocnic. Naše péče je na vysoké úrovní a my odmítáme snižování laťky.
Stejná je situace v sociálních službách. Po mnoha letech máme kvalitně zabezpečenou péči. Naše domovy jsou moderní a přívětivé. Jediné, co v mnoha z nich přívětivé není, jsou podmínky pro personál. Lidi, kteří pečují o jiné, je nutné zaplatit. Paradoxem je, že i v této situaci jsme sami. Zaměstnavatelé si téměř denně stěžují, že jim chybí pečovatelé, sociální pracovníci a také další zaměstnanci. Naše požadavky na zvýšení platů zaměstnanců a peněz do sociálních služeb ovšem nepodpořili.
Jsme svaz, který je pestrý. Vedle zaměstnanců sociální zařízení, nemocnic, lázní, záchranky máme také hygienickou službu. Snižování ochrany veřejného zdraví, osekávání kompetencí hygieniků a jejich snižování a nízké platy řešíme řadu let. Prevence a další činnosti, které jim byly většinově odebrané, se plíživě podepisují na celkovém stavu populace. Systém se nahradit nedá. Epidemiologické sledování, očkování, kontrola potravin, to vše postupně z hygieny vypadává, stejně jako zdravotníci. Další demontáž by znamenala dokončení rozvratu.
Nakonec ovšem nezbývá, než se ptát, zda to vše nejsou záměry. Chceme zdravé lidi, vyléčené pacienty, spokojené klienty? Nebo chceme podnikatelské prostředí, které přináší zisk jednotlivcům a neřeší celek? Dosud moc optimistická nejsem, ale každý z nás ví, že po noci přijde den. Albert Einstein řekl: „Existují dva způsoby, jak prožít život. Jedním je žít, jako by zázrak nebylo nic. Druhým je žít, jako by zázrak bylo vše.“ A já věřím, že každý odborář je vlastně takový malý zázrak. Člověk, který se nestará jen o sebe, ale i o jiné.
Na konci roku jsem svým kolegům a kamarádům posílala citát, který popisuje vše „V dějinách dosáhli neznámí muži a ženy zdánlivě nemožného. Jak? Řídili se silným morálním kompasem, měli hodně odvahy, naděje a vytrvalosti.“ Přejme si, ať jsme i v tomto roce pospolu, ať jsme solidární a ať dokážeme i v budoucnu věci měnit ve prospěch nás všech.