V jedné ze středních škol ve Žďáru nad Sázavou byl zavražděn mladý muž, kterého napadla duševně nemocná žena. Určitě o tomto případu víte, a tak nebudu zacházet do podrobností tragédie samotné. Původně jsem o tomto strašně smutném případu vůbec psát nechtěl, ale večerní zprávy mne zas a opět přesvědčily o tom, že jsme masírováni úplně stejně jako za předcházející vlády. Není divu, ono se ve veřejnoprávní televizi nic po volbách nezměnilo… Na obrazovce se zjevící panenka nás všechny se smutnou tváří obeznámila s tímto otřesným případem a potom se jala „rozmotávat“ klubíčko tohoto případu. S jistotou panenkám vlastní konstatovala, že osudné minuty se začaly odvíjet v okamžiku, kdy pachatelka pronikla spolu s dětmi do školy přes dveře zabezpečené čipem. Při této příležitosti vyzpovídala ministra školství Marcela Chládka, kterému však nedovolila jinou odpověď než tu směřovanou na chybu ve školství. Když chtěl pan ministr upozornit na fakt, že chyba nastala někde jinde a ne v zabezpečení školy, panenka mu bravurně sdělila, že na to se ho neptala! Podle médií, aspoň podle naší veřejnoprávní televize, je chyba zásadně na straně školy, že nebyla dobře zabezpečená. To je přece logické a pochopí to i panenka z televize.
Jenže tato logika není zase srozumitelná pro mě. Jsem si plně vědom toho, že riziko setkání s delikventem se nikdy nedá omezit na nulovou míru. To prostě nejde. Ale míra rizika se dá omezit adekvátním opatřením, při kterém budeme chránit ostatní občany před různými individui, psychicky narušenými jedinci apod. Vzhledem k naší práci mám možnost setkávat se s lidmi z našich psychiatrických léčeben, dnes už reformovaných na nemocnice. A dozvídám se věci přinejméně zarážející.
Můžeme třeba začít od myšlenky transformace léčeben na nemocnice. Maličká, laické veřejnosti nic neříkající zpráva. Ale ty důsledky! Nemocnice má poměrně značně odlišný režim hospitalizace a dlouhodobý pobyt, rozuměj několikaletý, je v ní prakticky nemožný. Takže se nám tak nějak přihodí, že se z nemocnic postupně budou dostávat na ulici lidé, kteří na ulici určitě nepatří, třeba už proto, že se o sebe neumí sami ani postarat. Nevím, zda si tohle uvědomují bojovně naladění bojovníci za práva osob, kteří tvrdí, že každý z nás má stejné právo. Třeba na svobodu. Byl bych rád, kdyby stejně zuřivě obhajovali i má práva na svobodu a svobodný pohyb. Protože pokud budou naše ulice plné lidí, kteří patří z jakékoli příčiny do ústavu, nebude tam úplně svobodno. A to právě kvůli druhé skupině lidí, kteří jsou svým chováním velmi nebezpeční širokému i dalekému okolí. Myslím, že pomatená žena, která vraždila ve Žďáru nad Sázavou, patřila právě do takovéto skupiny.
Nechci tady rozebírat domnělé pochybení lékaře, který jí vydal dobrý posudek, ani případné pochybení soudce, který vydal na základě tohoto jediného povolení osvobozující rozsudek. Chci poukázat na to, že chyba se stala už při plánování transformace psychiatrických zařízení minulou vládou. Minulá vláda totiž povýšila peníze nade vše. I nad život. Na dlouhodobou ústavní léčbu prostě nejsou peníze, a tak budeme šetřit. Že to celou společnost bude následně stát i několikrát tolik? To nevadí, ale my jsme ušetřili.
Nesdílím proto jistotu panenky v tom, že krok správným směrem je třímetrová betonová zeď kolem školy a žáci s čipem v uchu. Krok správným směrem je chování a spravování celé společnosti (rozuměj státu) tak, aby bylo bezpečno i na ulici. Vinna není škola, vinen je systém, který dovolí volný pohyb nebezpečných lidí mezi námi.